avatar.png
Na těchto stránkách se podílí několik osob - já, soraki, jako autor většiny příspěvků; Zrzka, jako představitelka SAAK a pak nadin, bez její podpory by tyto stránky nikdy nevznikly.

Tvoření těchto stránek by se neobešlo bez problémů nebýt jedné úžasné osůbky. Děkuji ti, NADIN!!!

Ztracené štěstí

Ztracené štěstí

5. 12. 2009

 

Tak jedna Mikulášská, pokud vás tedy ani samotný Lucifer (povšimněte si, že Lucifer, nikoli Luc´Ifer! ano ) nepoctil nabídkou trvalého pobytu na nejteplejším místě na světě (zřejmě jste nedosáhli jeho vysokých standardů), nezoufejte, naopak, počtěte si. 

Ztracené štěstí

Hermiona sykla bolestí, za poslední hodinu už nejméně po sté. Zhluboka se nadechla, a aby si alespoň trochu ulevila, hlasitě zaklela: „Nenávidím tě, Draco Malfoyi! A až se vrátíš, roztrhnu tě jako hada, ty-" další příval nadávek zastavila nová vlna bolesti.

Hermiona a Draco se sblížili někdy během léta mezi šestým a sedmým ročníkem v Bradavicích. Draco se totiž zcela náhodně ocitl ve Francii na návštěvě u nějaké vzdálené matčiny příbuzné v Cannes a Hermiona tam v tu dobu se svými rodiči byla také. Přes počáteční rozepře zjistili, že mají mnoho společného. Od lásky ke knihám a umění až po hluboký respekt k profesoru Snapeovi.


Celý sedmý ročník se potají scházeli v různých zákoutích tajemnéhobradavického hradu. Milovali se upřímnou čistou láskou, kterou kazil jen stín Dracových rodičů a Hermioniných přátel. Pravda, ke sklonku roku je jakž-takž dokázala přesvědčit, že Draco opravdu není takový parchant, jak si celá studia mysleli, nicméně Dracovi rodiče byl velký problém. Když jim během Velikonočních prázdnin oznámil, že se odmítá stát členem armády Vy-víte-koho, nedostalo se mu žádného pochopení.


Jeho matka brečela jako o život a otec neskutečně křičel nevybíravá slova ve všech jazycích, které ovládal (takže to, pochopitelně, trvalo docela dlouho). Draco si v tu chvíli snad i přál, aby na něj místo nepřetržité litanie nelichotivých nadávek vrhnul jednu či dvě kletby, možná by dokonce raději snášel i Cruciatus, než to nesmyslné řvaní.  A nakonec se dočkal i vzpomínaného Crucia.  Pak jej zamkli v pokoji a udělali z něj věžně. Byl rád, že za celou dobu jeho dětství neobjevili tajný východ z jeho pokojů.  Byl skrytý za portrétem dávno zemřelého předka, kterému byl až k neuvěření podobný.

Draco si pamatoval, jak mu jeho otec říkal, že muž na portrétu (jmenoval se Castelus) nikdy s nikým nemluví. Proto se o pár let později, když ho Lucius poprvé potrestal domácím vězením a výpraskem, lekl, když jej oslovil „staletí mlčící" obraz.  Castelus mu prozradil heslo ke svému tajnému východu, který si zbudoval jako mladý, protože zoufale toužil uprchnout s jednou dívkou, jež nebyla dost dobrá pro jeho rodinu, ale on ji miloval. Jeho rodina ji však našla dřív, zabili ji před Castelovýma očima. Od té chvíle s nimi nemluvil a uzavře se do sebe. Po jeho skonu neuznali za vhodné jeho obraz vystavit nikde na Malfoy manor (vyhodit jej také nemohli, báli se, že by prozradil, co provedli té dívce a na prachsprosté zničení příliš milovali umění) a proto jej dali do jeho komnat. A Draco ty pokoje dostal k užívání v šesti letech, jako dar k nástupu do školní docházky - přesto, že ho učil domácí učitel, byl to v kouzelníkově životě stejně důležitý okamžik jako u mudlů.

Tak tehdy uprchl pomocí tajné chodby za Hermionou. Tušil, že jeho otec bude zuřit, ale že jej bude nahánět jako lovnou zvěř? To by ho nenapadlo ani ve snu. Ukrývali se už více než rok a to i přesto, že Potter mezitím toho hadího devianta porazil a smetl z povrchu zemského, když Hermiona otěhotněla a situace se jim tak značně zkomplikovala…


"Ty zatracený prevíte! Kde jsi?!" ulevila si mladá žena. Pod očima měla tmavé kruhy z nevyspání. Už od půlnoci chodila po jejich dočasném úkrytu sem a tam v bolestech a vyhlížela svého milence. Ten, když jej probudila, protože má porodní bolesti, se přemístil pro jedinou léčitelku, kterou znali a které věřili - pro Ginny Weasleyovou, toho času již Davisovou.

Bolesti se stupňovali s každou další minutou a Hermiona začínala být unavená. Jenže by to ani nebyla ona, kdyby se vzdala bez boje. A takse stalo, že svépomocí porodila krásnou zdravou holčičku s jemnými hnědými vlásky a krásnýma, ocelově šedýma očima.

Sotva ji stačila zabalit do připravené zavinovačky a přitisknout k hrudi, když se ozvalo prásk -neklamný znak toho, že se někdo přemístil do bezprostřední blízkosti. Jindy ostražitá Hermiona byla teď tak zesláblá, unavená a rozrušená, že ji ani nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný než Ginny a Draco.

Proto skoro omdlela strachem, když se ve dveřích objevil Dracův otec v závěsu se svou manželkou.


Hermiona zbledla, krve by se v ní nedořezal… 


Lucius se usmíval a zároveň se pomalu blížil k ní a její dceři. Jeho úsměv byl chladný a vypočítavý, když mu alezrak padl na malý růžový uzlíček, přeletěl přes jehotvář záblesk citu - snad něhy. Narcissa mu stála po boku a byla zaměřena jen na dítě. Mladou matku snad ani neviděla, možná ani vidět nechtěla.

„Co chcete?" zeptala se Hermiona tiše, aby nevzbudila svou malou Caitlin.

„To dítě." řekl prostě a bez emocí Lucius.


„Nikdy," prohlásila odhodlaně Hermiona a v duchu proklínala Draca. „Nikdy vám ji nedám."

„Takže děvčátko, jak sladké" protáhl Lucius. „To bude dobrá hračka." Při těch slovech se škaredě ušklíbl, jen všímavý pozorovatel by spatřil záblesk štěstí a radosti v jinak krutých očích.

Hermioně se sevřelo srdce v hrudi. Pevněji k sobě malou přivinula rozhodnuta bít se o ni do poslední kapky krve. Tak napřed do ní máme řezat, abychom nenašli ani kapku a teď se zase chce bít do té spolední. To je binec v kotlíku, toto.

Narcissa k ní přistoupila: „Dej mi ji," přikázala tvrdě. „Dej mi ji po dobrém a nic se jí nestane."

Hermiona jen němě zakroutila hlavou, v očích slzy.

Starší žena se k ní sklonila: „Vždy jsem toužila po děvčátku, které bych mohla hýčkat, strojit a rozmazlovat.Dám na ni pozor. Slibuji. Dokonce ji ponechám i jméno, když budeš rozumná a dáš mi ji." S tím natáhla obě ruce, čekala.


Lucius to celé sledovat se zaujetím a špatně skrývaným pohrdáním. I on chtěl mít více než jedno dítě. Ne tolik jako měl Arthur Weasley, ale dvě, možná tři… Žel Merlinovi, kletby jeho pána měly nežádoucí účinek na jeho rozmnožovací buňky.
Hermiona si připadala jako v pasti, zahnaná do kouta lidmi, kteří ji nenávidí jen proto, že existuje, opuštěná všemi, kterým na ní mělo záležet…

„Caitlin," zašeptala, políbila drobné pokrčené čílko své milované dcery a položila ji do náruče její babičky.

Narcissa ji jemně převzala a přitiskla k hrudi. „Nic se jí nestane, dám na ni pozor, jako na vlastní." A přemístila se pryč. Lucius ji beze slova následoval.  


Hermiona propukla v pláč a zhroutila se na zem.


Tak ji našel i Draco - ležící na zemi, na pokraji sil, vyčerpanou, krvácející, bez dítěte, bez srdce.

Stačil mu jediný pohled na stůl, kde ležel precizně složený kapesník s iniciálami L. M. a bylo mu všechno jasné.

„Ten bastard." zaklel na adresu svého otce. Chytil Hermionu za ramena. „Co ti udělal?" třásl s ní, „Kde je Caitlin?" opětovně zatřásl svou ženou, ale ta nereagovala. Nepřítomný výraz tváře, prázdný pohled upřený kamsi do dáli a slzy volně kanoucí z očí…

V tu chvíli mu došlo, že je Hermiona v šoku. Vzal ji do náruče a přemístil se s ní ke Sv. Mungovi. Kašlal na pravidla, bylo mu jedno, že ho najdou, i tak už je našli, ba co víc - vzali jim jejich radost, jejich společné štěstí. Ani mu nedali příležitost ji spatřit, pochovat, políbit ji. Vše bylo ztraceno v nenávratnu, protože nebyl po jejím boku. Ani si neuměl představit, čím vším musela projít. Kolik bolesti musela vytrpět.

 A nechtěl si ani představit, co jí udělal jeho otec. Nenáviděl ho. Nenáviděl jej už předtím, ale teď byla jeho nenávist mnohem, mnohem větší. V kapse jej pálila hůlka a na jazyku se mu převalovala dvě zakázaná slova - Avada Kedavra.

Předal Hermionu nějaké lékouzelnici, stručně jí vysvětlil, co se stalo a přemístil se domů.

Domů? To slovo mu v hlavě vyvrtávalo díru. Nenáviděl ten dům a nenáviděl jeho obyvatele.

Doufal, že se mu podaří proniknout do sídla tajnou chodbou, vzít si dceru a toutéž cestou zase odejít. Jak škaredě se přepočítal! Čekali na něho. Věděli, že přijde. Sotva se ocitnul na pozemcích, už byl odzbrojen. Jediné, co mu zbylo, byl vztek a nenávist.

Dovedli ho k jeho rodičům. Navzdory situaci se jeho matka usmívala a vypadala šťastnější, než si ji kdy pamatoval. A Lucius? Dokonce i on vypadal spíš jako člověk, než jako bestie, kterou býval více než často.

Nerozuměl tomu. Alespoň ne do té doby, než jeho matka donesla jeho dítě a položila mu ho do náruče.

Uvažoval.

Něco mu na tom všem nesedělo.

Ach, jistě, nemá hůlku, nemůže se přemístit a i kdyby se snad uměl přemístit bez hůlky, tak během tohoto jejich dojemného rodinného setkání už jistě byly vztyčeny protipřemisťovací zábrany. V duchu si hořce povzdechl. Spolkl všechny nadávky a výčitky a soustředil se jen na svou malou princeznu. Byla tolik podobná své matce! Až na ty oči, samozřejmě.

‚Hermiona!' uvědomil si vzápětí, ale to už promluvil jeho otec. A že to byl teda proslov. Z celého pochopil následující - pokud chce vidět svou dceru vyrůstat, zůstane s nimi na panství. Je jim jedno, jestli se bude chtít ještě někdy vidět s tou šmejdkou, ale ona rozhodně nepřekročí jejich práh a nikdy své dítě nespatří. Pokud splní tyto podmínky, nebudou se k téhle záležitosti už vracet a bude mu vše odpuštěno. Dostane opět přístup k rodinnému majetku.

Draco své možnosti zvažoval jen krátce - bylo mu jasné, že pokud odejde, už nikdy malou nespatří. A protože ji nechtěl nechat napospas svým rodičům, rozhodl se zůstat. Přikývl na znamení souhlasu a věnoval celou svou pozornost dítěti ve své náruči.

Hermiona zatím trpěla. Lékouzelníci jí museli podat tři dokrvovací lektvary a spoustu dalších. Neustále se sháněla po malé Caitlin, ale nikdo jí nebyl schopen podat jakoukoliv informaci. Křičela po nich,  dokud si nevykřičela hlasivky a nedostala silná sedativa.

Když se po dvou dnech vzbudila, nebyla to ta stará Hermiona, ale zlomená žena. Nikdo ji nechtěl nic říct. Měla dojem, že snad trpí bludy. Na její dotazy ohledně dítěte nikdo nereagoval. Připadala si ztracená a bezmocná. Nikdo ji nepřišel navštívit. nikdo ji nehledal. Zůstala sama. Pomalu bláznila.

Nakonec ji zavřeli na oddělení pro slabomyslné. Vzali jí hůlku,všechny ostré předměty a dokonce jí kontrolovali stolici. Vzali jí i poslední kapku sebeúcty, když ji sledovali ve sprše.

A ona? Udělala ze sebe loutku. Poslouchala na slovo, neodmlouvala, mechanicky dělala, co se jí řeklo. Až, po nekonečných třech letech, ji konečně pustili ven...

 

 

 

Přehled komentářů

První

(Lucy, 6. 12. 2009 9:00)

půlka? Jupí!!! Tak to se těším ještě víc, s vědomím, že tentokrát k pokráčku nemusíme přemlouvat, ale se na něj rovnou těšit ;-)

;-)

(soraki, 6. 12. 2009 8:26)

nadin - a to je to jen první půlka, tu druhou musím ještě překlovat z hlavy ven - ale sen to teda byl... jsem se vzbudila úplně vedle :-D

Lucy - no, po třech letech to bude taky zajímavé ;-)

Tak

(Lucy, 5. 12. 2009 22:48)

Mikuláš tě navštívil dřív než mé, já ho poŕád ješté vyhlížím z okna, ale asi práve proto se mu sem nechce.
Povídečka nádherná, úžasná, báječná... co víc dodat? Snad jen... po třech letech... co bylo pak? Chci další, prosím!

Soraki,

(nadin, 5. 12. 2009 19:04)

Toto sa Ti snívalo??? Kde to bývaš?(robím si žarty, viem kde. zhruba.) Tam nadeľujú takéto sny??
Úžasné!! Krásne!! Smutné!!
A ešte prosím, prosím, prosím, pokračovanie....

 

11.11.2010 11:43:27
soraki
Veškeré postavy a místa (s výjimkou mých) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva. Obrázky jsou stažené z internetu a kromě několika mnou vytvořených na ně žádná práva nemám. Stránky v žádném případě nebyly vytvořeny za účelem zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one