avatar.png
Na těchto stránkách se podílí několik osob - já, soraki, jako autor většiny příspěvků; Zrzka, jako představitelka SAAK a pak nadin, bez její podpory by tyto stránky nikdy nevznikly.

Tvoření těchto stránek by se neobešlo bez problémů nebýt jedné úžasné osůbky. Děkuji ti, NADIN!!!

1. kapitola Překvapivé události

1. Překvapivé události (7. 10. 2008 )


Překvapivé události
Uplynulé dny byly pro Severuse plné překvapivých událostí. Polovině z nich ještě pořád nevěřil. A kdo by také věřil?
Všechno to vlastně začalo v úterý ráno, kdy se objevili Grangerovi - motáci. Dobrá, to ještě pochopil, v kouzelnickém světě byla nejedna rodina ze které se magie na několik generací zdánlivě ´vytratila´. A v této situaci to bylo dobře, měli tak k dispozici dva kvalifikované mudlovské lékaře, kteří jim byli schopní pomoci s infúzemi a podobnými záležitostmi.
Co už chápal méně, byla Petúnie Dursleyová. Ta ´osoba´ - nesnesitelně drzá ženská - ani v nejmenším nepřípomínala laskavou a milou Lily Potterovou. Ty dvě si byly podobné asi jako černá a bílá. A Black cítil povinnost mu ji představit - formálně. Kéž by tak, pro Merlina, neučinil. Severus si v hlavě znovu nechtě přehrál ten okamžik.
Seděl v křesle u Harryho postele, jako obvykle, a držel ho za ruku. Sledoval pozorně jeho tep a dýchání. Harry stále vypadal, jako kdyby spal. Zrovna mu odhrnoval vlasy z čela, aby zkontroloval jeho jizvu, když se otevřely dveře a v nich stál Black, Lupin a, Severus se sebou málem škubl, příšerně ošklivá kostnatá žena. „Merline, ta vypadá jako kobyla," pomyslel si. Black vykročil vpřed a za ním, popohnána Lupinem, ona.
Black pohladil Harryho po vlasech, ale než se stačil na cokoliv zeptat, ozval se výkřik. „Ty ničemo!" zařvala z plna hrdla. „Ty bastarde! Okamžitě…" Dál se nedostala. Remus vytáhl hůlku a umlčel ji. Dál otvírala svou nevymáchanou pusu, ale už nevydala ani hlásku.
***
Petúnie šla s těmi dvěma holomky, nic jiného jí ani nezbývalo. Byla ráda a v duchu se za to i modlila, že nepotkali nikoho známého. „Co by si o mně pomysleli? Já, ctihodná občanka, v takové degradující společnosti vraha a vlkodlaka - alespoň, že na něm ta jeho úchylka není vidět." Vedli ji nějakými chodbami, chvílemi měla pocit, že ji vodí sem a tam, aby nemohla najít cestu ven. A pak ten Black zastavil u dveří bohatě zdobených ornamenty a vešel dovnitř. Nechtěla za ním, ale ten druhý muž ji hrubě postrčil a sám vešel a zavřel za nimi. Místnost byla útulná, střízlivě zařízená, vkusná, tlumeně osvětlená. Sotva si přivykla, všimla si neznámého muže sedícího v křesle u postele na které ležel…
***

Black se na Severuse omluvně usmál. Pak přešel k Petúnii - ano, bezpochyby to musela být ona, nikdo jiný by totiž na Harryho nereagoval takovým způsobem - vzal ji za pravou ruku a přitáhl ji blíže k němu. Severus pochopil a vstal.
„Toto, Severusi Alexandře Snapee, manželi Harryho Jamese Pottera, je Petúnie Jane Dursleyová, sestra jeho matky Lily Ann Potterové, žena, která jej s láskou vychovala pro tebe."
Pak se otočil k Petúnii a pokračoval: „Toto, Petúnie Jane Dursleyová, sestro matky Harryho Jamese Pottera, Lily Ann Potterové, je Severus Alexander Snape, manžel Harryho Jamese Pottera, hlava Domu Snapeů, dědic rodu Snapeů, Mistr Lektvarů a učitel lektvarů na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích."
Po těchto slovech spojil jejich pravé ruce. Remus zrušil své kouzlo a Petúnii ze rtů splynulo jediné slovo: „Smrtijed."
I když byl Severus zásadový a čestný muž, toto už na něj bylo příliš. Opustil protokol a posadil se. Uvažoval, jak reagovat. Black se až dosud formálně prezentoval jako Harryho rodina. To spolu si vyměnili rodové knihy a teď… Petúnie podle všeho musela být moták, což tedy znamenalo, že Black už nadále nemusí hrát roli Harryho rodiny. Severus nevěřil, že takový okamžik nastane, ale v tuto chvíli si přál, aby s tím pošetilým a bláznivým nebelvírem zůstal v přízni. Raději s ním, než s touhle potrhlou ženskou s chováním hyeny. Proto jí jen přikývl a očima vyhledal Lupina. Ten se na něj díval s účastí a pochopením.
„Odveď ji, Remusi. Nepřeji si, aby tu byla s Harrym," řekl tichým, ale zdaleka ne klidným hlasem.
Petúniiny oči se náhle rozšířily překvapením, když jí došel plný obsah toho, co slyšela. „Manžel!?" hystericky vřískla. „Bože, vždycky jsem věděla, že je to zvrh-" zbytek proslovu byl naštěstí ztlumen dveřmi, které se za ní a Remusem zavřely. Kdo ví, jak by Severus reagoval na takovou otevřenou urážku svého manžela.
„Žádná změna?" zeptal se Sirius, sotva osaměli.
„Ne, pořád nic."
Chvíli bylo ticho.
„Takže ona je moták," spíše konstatoval, než aby se ptal, Severus.
„Ano."
„A ti muži?"
„Ne."
„Myslíš, že to věděla?"
„Ne, byla zrovna tak překvapená, tedy, spíš šokovaná, jako my. Myslím, že tomu ještě pořád nevěří."
„Já taky ne," hlesl Severus unaveně a dodal: „Tou maškarádou tady před chvílí si mi chtěl naznačit, že už dál nechceš být součást Harryho rodiny? Naší rodiny?"
Teď to byl Sirius, kdo byl v šoku. To by ho přeci ani ve snu nenapadlo. Nechtěl se Harryho vzdát. Nikdy. A na světě nebylo nic, co by ho k tomu mohlo donutit.
„Opravdu si řekl to, co jsem slyšel?" zeptal se opatrně. Odpovědí mu byl jen upřený, nečitelný pohled.
„Já... já jsem jen chtěl být slušný a představit ti ji, vychovala ho, i když ne zrovna... nechci aby sis myslel, že já bych chtěl... já totiž..."
„Siriusi," přerušil jeho blábolení Severus, který zřejmě poprvé ve svém životě použil Blackovo křestní jméno, „já jsem si zase nikdy, ani ve svých nejdivočejších snech, nepředstavoval, že bychom byli rodina. A vidíš, stalo se. Z počátku jsem tím nebyl nadšený, ale pak - Zimní kraje, démon a ty duely - mnohé se tím změnilo. Změnilo to můj názor na tebe. Na Remuse. Na vás oba. A než s tou, tou," neurčitě zamával rukou směrem ke dveřím, aby bylo jasné, že myslí Petúnii, „tak raději s tebou a Remusem. U vás alespoň vím, co mohu čekat. A když přijde na věc, umíte se chovat. A Harry," povzdechl si, „umíš si představit oficiální večeři s představiteli zahraničních vlád a u toho tohle pometlo?"
„Ne."
„Tak prostě zůstaň na svém místě, Blacku." A tentokrát to nebyl povel pro psa a ani to nevyznělo hrubě nebo jízlivě.

„Rád, Severusi, rád," vyzkoušel si na rtech i Sirius křestní jméno svého bývalého nepřítele, když mu po onom takřka nezmijozelsky upřímném vyznání došlo, co skutečně chce udělat, co by bylo správné udělat, pro Harryho i pro ně samé. Natáhl pravici, v níž svíral svou hůlku, přes postel směrem k Severusovi. „Smír?"
Teď byl, se vším tím divením a překvapením, na řadě Severus. Udiveně povytáhl obočí a s očima dokořán zíral na hůlku před sebou.
„Smír," zopakoval, když se svou hůlkou dotkl té druhé, dívajíc se při tom do modrých očí Siriuse Blacka. Z obou hůlek vyšlehly malé zlaté plamínky, které vypadaly jako stuhy, propletly se a zmizely v opačné hůlce, než ze které vyšly.
Tím byla zpečetěna dohoda - Black a Snape-Potter budou od teď až navěky spřízněné rodiny, i když mezi nimi fakticky nedošlo k pokrevnímu svazku.
„Aaach..."
Ten zvuk upoutal jejich pozornost. „Harry!" vykřikli oba najednou, ale Harry neodpověděl, dál spal. Jedinou patrnou změnou byl jemný úsměv, který teď zdobil jeho tvář.
***
Další ráno a s ním další šok. Ti dva zmijozelští sedmáci, kteří se až doposud vcelku dobře zotavovali, náhle a bez zřejmé příčiny zemřeli. A podle zpráv z ministerstva nebyli jediní.
Za příčinu bylo lékouzelníky u Sv. Munga označeno příliš velké oslabení magického jádra. Mezi zbylými smrtijedy se začala šířit panika. Severus byl překvapen, že se v Bradavicích ještě neobjevil Lucius Malfoy. Nemělo to tak zůstat dlouho.
***
Lucius Malfoy dorazil do Bradavic následující ráno i s manželkou, a žádali o přijetí u Harryho Pottera. Místo něj je přijal on, Severus, spolu s Brumbálem. A jak se zdálo, Brumbál čekal Luciuse mnohem, mnohem dříve.
„Vítejte, Narciso, Luciusi," přivítal je Brumbál ve své pracovně.
Severus jen přikývl a pozorně si je prohlížel. Vždy bezchybně upravená Narcisa na sobě měla tytéž šaty nejméně druhý den a z drdolu se jí už před časem uvolnilo několik pramenů, ale vypadala, že to ani v nejmenším nevnímá. Luciusovy šaty na tom byly podobně, možná i hůř - jako by se válel po zemi, a ne jednou. Stejně jako vlasy - zřejmě mu došel gel - pomyslel si a maně ho napadlo, že by mu mohl dát třeba všechny své neotevřené tuby. On už je potřebovat nebude. Nikdy.
„Co pro vás můžeme udělat?" neztrácel Brumbál čas, měli přespříliš práce, než aby ho tu marnil zbytečným tlacháním.
Lucius se na něj podíval a teprve teď mohli oba muži spatřit ty temné kruhy pod jeho očima. Známky vyčerpání, které dozajista nezpůsobila jen obyčejná únava. Tohle způsobil Voldemort a jeho kouzlo.

„Albusi, žádám tě, pomoz nám sejít se s panem Potterem. Musíme s ním mluvit. Prosím."

Jestli bylo něco, co Lucius Malfoy ve svém životě nikdy nedělal, bylo to doprošování. Ten muž se vás pokoušel uplatit, vydírat, zastrašovat nebo vás zaklel a nebál se ani nepromíjitelných, ale nikdy, NIKDY, neprosil. To bylo pod jeho úroveň. Ale teď? Stál tu zlomený, špinavý, kající a třesoucí, a prosil. PROSIL o to, aby s ním promluvil Harry, nečistokrevný kouzelník, z poloviny mudla. Proto Severus takřka nevěřil vlastním uším a jen se tázavě otočil na ředitele.
A ten, k jeho vlastnímu překvapení, vypadal, že něco takového čekal. Vyčaroval křesla a pokynul návštěvníkům, kteří vděčně usedli a slabě se zdvořile usmáli. Ta tam byla povýšenost, kterou se honosili. Severus to pořád nechápal. Vzpamatoval se, až když do něj opakovaně narazilo křeslo, nutíc jej, aby i on usedl.
„Dá si někdo čaj? Něco k zakousnutí? Citrónový bonbon?" ptal se Albus a ještě než mu kdokoliv stihl odpovědět, objevil se podnos s konvicí meduňkového čaje, čtyřmi šálky, talíř plný kuřecích sendvičů a miska citrónových dropsů. Pak ještě jednou mávl hůlkou, konvice se vznesla a nalila čaj do připravených šálků, které se rozlétly ke každému z nich.
„K tvé prosbě, Luciusi. Je mi líto, ale schůzka s Harrym je momentálně nemožná. Jediný, ke komu se v tuto chvíli můžeš obrátit, je Severus, případně já. Ale v žádném případě ne Harry."
„Já s ním ale..."
„Jak už jsem řekl, audience u Harryho je pro teď neuskutečnitelná, lituji," přerušil Malfoyovy námitky ředitel a podpořil svá slova rozhodným gestem rukou.
Severus pro zatím jen mlčky seděl, upíjel svůj čaj a sledoval ty dva. Zprvu proto ani nereagoval, když na něj promluvila Narcisa: „Severusi?"
„Severusi!" zopakovala, když jí hned nevěnoval pozornost. „Je Draco v pořádku?" Hlas se jí chvěl emocemi - něco, co u ní bylo nezvyklé - skoro jako by přemáhala pláč.
„Ano, on a Charlie byli v tu chvíli, stejně jako my všichni ostatní, ve Velké síni na večeři. Teď spolu s ostatními pomáhá, kde je třeba," informoval ji Severus a upřeně se na ni zadíval.
„Ach, já..." Hlas se jí zlomil a začala se třást. Lucius ji vzal za ruku a jemně ji stiskl, dodávajíc jí tak sílu.
„Co chcete po Harrym?" neudržel se. Nevěřil jim, celé tohle divadlo bylo tak průhledné, že i křišťál byl proti tomu kalný jako řeka po dešti.
„Severusi," pronesl Lucius tichým hlasem, „taky jsi to přeci zažil. Ta tma a ticho a potom se objevil Harry a řekl mi, ať vstanu. Musel mi dát nějakou energii, nebo co, já nevím," a rozhodil bezmocně rukama, „nevím, co to bylo, jediné, co jsem cítil bylo, jak ze mne někdo opakovaně odsává sílu, moji magii. Měl jsem pocit, že mi vysávají život z těla. A s Narcisou to bylo stejné, také usnula a pak ji On probudil. Chvíli jsme byli zmatení, ale pak nám došlo, že je něco jinak, špatně. Ihned jsme se vydali na cestu, ale nebyli jsme dost silní na přemístění, zvolili jsme proto cestu krbem na ministerstvo." Na chvíli se odmlčel. „Nemáte ani tušení, jaký je tam chaos. Tedy vlastně byl. Já si to moc dobře nepamatuji. Znovu jsem ztratil vědomí. Byl jsem zase... pár hodin mimo. Ale ne v temnotě. V bezvědomí. Byl jsem slabý. Vyčerpaný. Ale Narcisa ne. A pak mi to došlo - ona nemá temné znamení. Proto jsem chtěl sem. Ty ho máš a upřímně, nenapadl mně nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoci."
„Celá ta ´věc´se stala v pondělí, dnes je čtvrtek, chceš mi tvrdit, že vám cesta sem trvala tak dlouho?" nechtěl věřit Severus.
„Ano," odpověděl prostě Lucius, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Z ministerstva jsme se dostali včera odpoledne krbem ke Třem košťatům do Prasinek. Tam jsem znovu ztratil vědomí, vzbudil jsem se dnes ráno a po cestě sem jsem omdlel ještě jednou."
Albusovy oči byly nepřítomné, když do nich Severus pohlédl, aby našel odpovědi. Váhal, co může těm dvěma prozradit. Jedna jeho část jim nechtěla věřit, ta druhá myslela na jeho vlastní změnu po Probuzení. Ano, po Probuzení, protože některé věci se po něm staly jasnější, vztahy jednodušší. Když se mohli usmířit s Blackem oni dva, proč by se nemohl změnit Lucius s Narcisou? Že by nakonec oba měli i srdce? Že by jim nakonec došlo, která je ta ´pravá´strana? Ne, to je krajně nepravděpodobné. Jsou to Malfoyovi.
„Severusi, můj chlapče," vrátil ho Brumbál na zem. Jak dlouho mě ještě budete nazývat chlapcem? zaprotestoval Snape v duchu. „Byl bys tak laskav a vyhrnul si rukáv?" No, proč ne? Beze všeho všem prozraďme, jak se dá odolat temnému volání. Proč to rovnou neotisknout v Denním Věštci? Severus cítil, jak se v něm vzdouvá zlost.
„Nevidím důvod, Albusi. Napadlo mne jiné řešení," pronesl hlasem, který nesnesl žádnou námitku. „Byl bych rád, kdyby Lucius vložil do myslánky svou vzpomínku na okamžik, kdy dostal znamení. Já přidám svoji a pak je společně prozkoumáme. Čím víc nás tam bude, tím lépe. A rozhodně nám pomůže, že budeme mít k dispozici dvě různá zařazení. Alespoň zjistíme, jestli Voldemort své kouzlo nějak pozměnil, nebo zůstalo pořád stejné. Pokud se nepletu, vstoupil jsem do jeho řad o rok později než ty, Luciusi, je to tak?" při těch slovech se otočil a teď svým pohledem propaloval blonďatého muže, sedícího sklesle v křesle vedle své ženy.
„Cokoliv, Severusi."
„Výborně!" zvolal nadšeně Albus, Severus potlačil silné nutkání protočit panenky, když starý muž přikročil k jedné z četných skříni ve své pracovně a vytáhl myslánku - krásnou, bohatě zdobenou kamennou mísu - a položil ji na stůl. Severus bez otálení přistoupil, přiložil hůlku ke svému pravému spánku a zavřel oči. Soustředil se. Ač nerad, vytáhl na povrch svého vědomí vzpomínku, na kterou nebyl zrovna hrdý.
Znovu klečel v řadě spolu s ostatními před Voldemortem, s rukávem vykasaným až po rameno. Pohled upřený do země, hlava sklopená. A on nad nimi stál a svým syčivým jazykem je vítal mezi své věrné. Pak si je předvolal, jednoho po druhém, až přišel na řadu i on. Ó ano, vyslechl si pochvalu, jak je skutečným synem svého otce. Ještě, že už tehdy byl zběhlý v nitrobraně, jinak by byl znám skutečný důvod jeho snažení stát se smrtijedem. A pak se jeho paže dotkla hůlka a on zaťal zuby. Nevnímal slova, jen bolest, a soustředil se na to, aby nevydal ani ten nejmenší sten. Nesměl být vnímán jako slaboch. Hůlka opustila jeho ruku a on se vrátil zpět do řady poznamenán. Označen - už navždy.
Tady vlákno vzpomínky končilo. Severus si však připomenul ještě něco. O dva dny později se Lucius utkal v duelu s jeho otcem a vyhrál. Dva dny. Dva pitomé dny, kvůli kterým byl navždy poskvrněn.
K myslánce přistoupil Lucius. Stejně jako muž před ním, přiložil svou hůlku ke spánku a odtáhl ji. Na jejím konci ulpěl stříbřitý pramínek a on jej nasměroval do myslánky. Podle toho, co Severus o vzpomínkách věděl, byla tahle nezvykle dlouhá. Bokem pohlédl na Brumbála. Ten se tvářil nevzrušeně, ale jeho oči vypovídaly něco jiného. Brumbál hořel zvědavostí, aby mohl vstoupit do obou vzpomínek, ale než je k tomu vyzval, udělal něco velmi nečekaného. Sám si z hlavy začal vytahovat vzpomínku. A k překvapení všech ne jednu, ale hned tři! Merline, co to znamená? ptal se sám sebe Snape.
„Nuže, jdeme?" zeptal se přímo s dětskou nedočkavostí ředitel.
„A já?" ozvala se Narcisa. Málem na ni zapomněli.
„Ty přeci nemáš znamení, Cisso!?" řekl Severus a zvědavě zvedl obočí.
„Ne, Severusi, nemám, ale, jak zajisté víš, má jej má sestra i její manžel. Něco mi z jejich společného zařazení vyprávěla. Včetně jedné dlouhé latinské inkantance. Byla tehdy na sebe tak hrdá. Takže si myslím, že bych mohla přispět svým dílem. Pokud nemáš žádné námitky," pronesla tónem, který by spíš odpovídal tlachání o počasí nebo něčem podobném, než o tak závažném tématu.
Pohlédla i na ředitele a ten jí jen pokynul rukou a tím gestem ji vyzval k připojení svých vzpomínek. Její vzpomínka sice nebyla úplně stříbrná, spíš šedá, kouřová, ale i tak nesmírně cenná.
Okamžik stáli tiše nad myslánkou a pozorovali její vířící obsah.
„Pojďme tedy," řekla a sama se jako první ponořila do převalující se tekutiny. Lucius se rychle zachytil lemu jejího hábitu, za něj se zachytil Severus a Brumbál. Bylo to snazší, než podstoupit riziko, že se každý ´zjeví´v jiné vzpomínce. Tak měli jistotu, že budou všichni v té samé.
Chvíli se s nimi točil celý svět, pak přistáli na zemi. Severus okamžitě poznal, kde jsou. Bylo to místo jejich každoročních výročních setkání. Místo, kde se přijímali noví smrtijedi. Místo, kde probíhalo ´zasvěcení´, což v podstatě znamenalo značkování. Severus se ušklíbl, byli značkováni jako dobytek - ó, jak mocenské gesto, typické pasování do rytířského stavu. Stěží zadržel úsměšek, který se mu dral přes rty. Raději se rozhlédl, aby zjistil, čí je to vzpomínka.
Ke svému nevalnému nadšení zjistil, že ano, byla to ta jeho. Viděl sám sebe, jak klečí na zemi s hlavou sklopenou... neměl chuť prožívat to celé znova, ale musel. Kvůli Harrymu. A slíbil si přeci, že pro něj udělá cokoli, třeba i zemře. Celou dobu se jen soustředil, aby mu neunikla inkantance, kterou Voldemort používal k vytvoření Temného znamení. Všichni v řadě napravo od něj už prošli zařazovacím ´ceremoniálem´, byla řada na něm.
Zhnuseně pozoroval sám sebe, jak vstává, jde k Voldemortovi a před ním znovu padá na kolena. Zvedá levou ruku před sebe a ten hadí ksicht, jak jej vtipně pojmenoval Harry, ukazuje hůlkou na jeho neposkvrněné předloktí a pronáší tato slova: „Ligare te Severus, tuam dicio atque numen quum meam quis sum maneo ista sto et eas numquam responso penes mea vociferatio, ita id sum. Mors Morde Occipio!" Současně mával svou hůlkou a na holé kůži se začala objevovat kresba lebky, z jejíž otevřených úst se plazil had. Tady vzpomínku opustili a přesunuli se dál.
Luciusova vzpomínka byla pozoruhodně přesná a rozhodně delší než jeho. Asi proto, že on se nepotřeboval svěřovat s tím, co bylo před setkáním a co po něm. Zaříkadlo bylo stejné, jako u Severuse, navíc byla jen zkouška cruciatem. I tuto vzpomínku opustili dříve.
Teď byli na zařazování Bellatrix a Rudolphuse, byla to tedy vzpomínka Narcisy. Nebyla moc ostrá, asi nechala svou sestru mluvit a myslela na něco jiného. Co však všechny zarazilo bylo kouzlo. Na první pohled bylo úplně stejné, ale když ho slyšeli podruhé - Bella byla pozoruhodně detailní - všimli si toho. Něco bylo jinak.
Ale to už kolem nich zase vířila mlha a oni se ocitli v nějaké špinavé, tmavé místnosti. Nebylo pochyb, že navštívili vzpomínky Albuse Brumbála. Na první pohled byla místnost prázdná, když však Brumbálovo mladší já poodešlo k zatlučenému oknu, spatřili na zemi postavu v otrhaných šatech. Nebylo poznat, jestli ještě žije, byla zasypaná hadry, kolem byly plesnivé zbytky jídla.
Albus mladší si vyčaroval křeslo a posadil se. Zkoumavě se zahleděl na tu horu hadrů: „Iane, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?" Severus znal jej jednoho Iana, byl to přihlouplý mladík, jehož rodina pocházela z Ameriky, přistěhovali se, když Severus chodil asi do druhého ročníku v Bradavicích. Byl to takový hubený kluk, samá ruka, samá noha, o tři roky starší než on sám. Ani netušil, že se přidal k smrtijedům. Zemřel asi dřív, než se přidal on.
„Pa-, pane ře- řediteli, já, já jsem u-u-udělal něco špatného," vzlykal mladík, „oni mě za-zabijí, já já umřu." Začal se neovladatelně třást. Albus k němu přistoupil, chytil ho za bradu a dlouze se mu zadíval do očí. Nepochybně nitrozpyt, pomyslel si Snape. Když ho pustil, hlava mu klesla a znovu se rozplakal. „Takže ty ses stal smrtijedem, ano? Uvědomuješ si, co to znamená - Tuam dicio atque numen quum meam quis sum maneo iste universum - Iane? Víš to?" naléhal Albus. „Ne? Já ano. Není cesty zpět!" křičel na něj. „Rozumíš? Není cesty zpět," dodal už tišeji. Vzpomínka zbledla.
Další dvě nebyly tak zajímavé, nicméně ukázaly, jak sebevědomý Voldemort byl. Několikrát se rozhodl vynechat ochranná kouzla během zasvěcovacího obřadu a proto nebylo pro Minervu těžké plížit se ve své zvířecí podobě ve stínech, pozorovat, ale nebýt pozorována - a poslouchat.
Čekalo je ještě jedno víření, než se vrátili zpět do Brumbálovy pracovny. Severus netušil, jak a čím začít a proto to nechal na řediteli. Jediné, co byl schopen teď udělat bylo, že zavolal Dobbyho a poprosil ho o skleničku portského pro všechny, jen pro Narcisu cherry. Domácí skřítek se už nevrátil - asi se mu nezamlouvala společnost, ve které se Severus nacházel - nicméně na stolku před nimi se objevily čtyři plné sklenice s alkoholem. Severus si vzal tu svou a rázem ji vypil. Polkl a potřásl hlavou. Lucius následoval jeho příkladu, zatímco jeho žena pomalu a zamyšleně upíjela ze své sklenice. Albus se nápoje ani nedotkl, raději si vzal bonbon, přešel k oknu a díval se ven na jezero.
„Tak, co si o tom myslíte? Luciusi?" zeptal se a vyzval Malfoye k odpovědi, dál při tom hledíc z okna.
„Myslím, že nějak pozměnil formuli. V jedné použil slovo svět - universum a ve druhé sto - země. Ale nemyslím si, že by to mělo nějaký zásadní vliv..."
„Mýlíš se, Luciusi, to má přímo zásadní vliv. Máš pravdu, zaměnil, ač možná nechtě, dvě slova - svět a země. Doslova řekl tento svět a tato země. Věřím, že latině vládnu dobře a že se snad nemýlím, když teď budu tvrdit, že touto nevinnou záměnou vám dvěma vlastně daroval svobodu." Přes vážná slova jeho hlas zněl vesele. Otočil se zpět k nim s tváří rozzářenou úsměvem. „Severusi, byl bys teď tak laskav a vyhrnul si svůj rukáv? Rád bych si prohlédl tvé znamení. A Luciusi, pokud i ty můžeš," zbytek věty schválně nechal viset ve vzduchu.
Lucius pochopil a vyhrnoval rukáv až k rameni, na rozdíl od Severuse, který ještě pořád váhal. Díval se na své ´exotické tetování´ dnes ráno v koupelně, když si byl dát rychlou sprchu. Vypadalo jako mrtvé, i když je pravda, že kolem bylo ještě pořád trochu zarudlé od jeho posledního počínání. A pásky držely bolest daleko od jeho vědomí. A vůbec nechápal, o co Albusovi jde. Pomalu si rozepnul manžetový knoflíček, položil ho na stůl a začal kasat rukáv.
Neušel mu údiv v očích obou Malfoyů. Sám se tedy podíval na znamení druhého muže a překvapeně se zamračil. Druhé znamení bylo černé a kolem něj byla fialová skvrna ohraničená bílou konturou. A to celé bylo napuchlé a jistě bolavé. Oba muži se podívali na Brumbála s jasným vzkazem - z očí jim přímo křičely otázky, ale hlavně touha po odpovědích.


Přehled komentářů
no paráda...
(sevy, 5. 8. 2009 13:07)
s napětím jsem čekala, jak navážeš na původní autorku a musím říct, že napětí vystřídalo napětí... chápeš? ne? já jo... :o))) jsem zvědavá, jak jsi to znamení rozlouskla... ;o) takže se vrhám dál, ale neslibiji koment ke každé kapitole.. to víš, ono to zdržuje a já se chci dobrat k jádru pudla co nejrychleji... ;o))



Zírám
(Mariana, 8. 3. 2009 10:19)
Teda Soraki, upřímně - to je děs. Vážně. Zmocňuje se mě jisté tušení, že mi tato povídka (opět) bude krást i sebemenší špetičky volného času. :-))) Sice jsem přečetla zatím jen první kapitolu, ale už teď je mi jasné, že mám tu čest s další skvělou autorkou. (Popravdě jsem něco takového očekávala, díky ohlasům u Sis a Terky) Soraki, nezklamalas. Povídku KM jsem si opravdu zamilovala a po tom konci... byla jsem přímo nadšená, že díky tobě je tu pokračování! S charaktery postav jsem nadmíru spokojená, daří se ti. Usmíření bylo fantastické. A Malfoyovi - jsem ráda, že se to ubírá tímhle směrem. Ale na co jsem strašně moc zvědavá - snad pomůžeš Seviemu, chudáčkovi. Já bych mu to tak přála, aby se zbavil znamení! No dobře, Luciovi možná trochu taky... Letím na další!



Ahoj
(Lucy, 31. 12. 2008 19:23)
Soraki, až dnes som sa dostala k tvojim stránkam a vedieť že existuje poviedka kameň manželstva, už som tu skor. POradila mi to Gal a tak som neváhala a za tri dni zhltla celú poviedku a veru, asi by ma rozčuľovalo, keby som od marca mala čakať na n ovú kaptiolu, takže veľmi ďakujem za toto pokračovanie. No a nebudem sa moc vykecávať, lebo som celá dychtivá na ďalšiu kapitolu, ale keďže sama viem ako je to s komentmi a ty si jedna z tých mála, čo moju kapitolu okomentovali vždy, tak aspoň takto sa možem aj ja odvďačiť. tak a ja idem ďalej



uzasne
(Xena, 21. 12. 2008 19:41)
som strasne rada, ze existuje pokracovanie. Len piste, piste, piste...
vrela vdaka



Bravo
(Jimmi, 30. 11. 2008 14:59)
Takže: nemám slov. Myslela som, že už ma tak ľahko niečo neprekvapí. Bolo to skvelé a okamžite by som sa vrhla na ďalšiu kapitolu, keby som ťa najprv nechcela pochváliť.
Už v origináli ma najviac (okrem iných) uchvátila tá časť ako sa Harry vysporiadal s Luciusom. Snáď sa nemýlim, ale dúfam, že budeš pokračovať v tom duchu.
Ako ťa napadne toľko detailov? To s tým Dobbym a pohármi na stole, je to proste skvelé.
Musím povedať, že toto ma zaujalo viac ako 77 od autorky.
Ďakujem moc. Takže už nielen pri Roku čítam Fanfiction k fanfiction.



Bravo
(Kys, 9. 10. 2008 17:35)
Skvělá kapitola, jsem zvědavá jak to bude dál.



senza
(Berninka, 8. 10. 2008 16:58)
Nemám proč se zlobit, jsem i docela ráda, že si se k tomu rozhoupala a jsem ráda, že chceš, aby tvé kapitoly byly u mě i nadále publikovány. snad bude i nadále dobrá spolupráce mezi námi.
10.11.2010 10:06:56
soraki
Veškeré postavy a místa (s výjimkou mých) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva. Obrázky jsou stažené z internetu a kromě několika mnou vytvořených na ně žádná práva nemám. Stránky v žádném případě nebyly vytvořeny za účelem zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one