avatar.png
Na těchto stránkách se podílí několik osob - já, soraki, jako autor většiny příspěvků; Zrzka, jako představitelka SAAK a pak nadin, bez její podpory by tyto stránky nikdy nevznikly.

Tvoření těchto stránek by se neobešlo bez problémů nebýt jedné úžasné osůbky. Děkuji ti, NADIN!!!

4. Před branami

Ve chvíli, kdy nad jeho hlavou začali kroužit havrani a dožadovat se jeho pozornosti, omdlel. Cítil, jak se jeho tělo sune k zemi a také, jakoby z velké dálky, slyšel, jak padají i ostatní. Všichni jeho přátelé, Sirius, Remus, Hagrid a... a Severus.

Merline, to ne! Chtěl křičet, ale nemohl. Převalila se přes něj podivná temnota. Havrani na něj neustále doráželi. Chtěl je odehnat, myslel jen na to, jak pomoci svým blízkým.

„Utiš se, králi!“ opakovali, dokud si nedokázal uvědomit, co říkají. „Je čas!“

Soustředil se na ty hlasy ve své hlavě. Slyšel je tak jasně, jako nikdy před tím. Radili mu a vedli ho. Rozhlédl se kolem sebe a – VĚDĚL. Poznal to místo, už tam jednou byl, ve svém snu, ve své noční můře. Viděl ty planoucí linie táhnoucí se napříč zemí. Viděl i ty stíny. Tehdy ani jen netušil, co to znamená, ale nyní VĚDĚL.

„Vzbuď je!“ krákal jeden z havranů.

„Jen ty můžeš!“ povzbuzoval jej druhý.

A Harry náhle věděl, co má dělat. Pomalými kroky se vydal k těm stínům. Položil svou dlaň na každý jeden z nich. Poznal je a projela jím slabá vlna úlevy. Byli to jeho přátelé. Nebyl však čas nad tím přemýšlet, nebyl čas na to, aby vůbec myslel. Musel plnit svou povinnost.

„Vstávej!“

„Vstaň!“

„Probuď se!“

Opakoval to zas a znovu a pořád dokola. Neúnavně. A stíny mizely, jeden po druhém se ztrácely. Bylo jich tak moc... A on je všechny znal. Jejich jména mu sama klouzala ze rtů. Dokonce i jména, která v životě neslyšel, mu teď připadala důvěrně známá.

„Vstávej!“

„Vstaň!“

„Probuď se!“

Další stíny mizely.

A znovu.

„Vstávej!“

„Vstaň!“

„Probuď se!“

Byl unavený, vyčerpaný a chtělo se mu spát, ale havrani mu to nedovolili. Nutili jej pokračovat. Nutil se on sám. Už nechal zemřít dost lidí, nehodlal k nim přidat další. Nesměl. Nikdy by si to neodpustil.

„Vstávej!“

„Vstaň!“

„Probuď se!“

Některá z těch jmen mu ublížila, poznal přívržence Voldemorta, ale vzbudit je musel. Nechtěl soudit, nemohl. Oni za to nemohli, nebo snad mohli, ale teď nebyl čas na to, aby vážil jejich skutky. To na Voldemortovi byla vina za tohle všechno. To vědomí mu dodalo novou sílu. Zapřel se, potlačil svou únavu a bolest, a pokračoval.

„Vstávej!“

„Vstaň!“

„Probuď se!“

Už dávno opustil Anglii, jména, která mu nyní vycházela z úst, byla cizí, ale on je všechna znal. Poznal je všechny. Musel je probudit. Musel.

Už zmizely tisíce, statisíce stínů, zachránil statisíce, možná miliony lidí. A náhle...

„Vstávej!“

„Vstaň!“

„Probuď se!“

Stíny nereagovaly. Zmateně se rozhlédl a zkusil to znovu: „Vstaň!“

Nic. Havrani mu sedli na ramena: „Nech je být, těm pomoci nemůžeš, nech je být.“

„Nemohu je tu nechat,“ trval na svém Harry, „já nemohu.“

„Vrať se zpět, králi, vrať se zpět, dokud je čas.“

„Nemohu! Je jich – je jich tolik...“

„Musíme jít, následuj nás!“ vzlétli z jeho ramen, zakroužili nad jeho hlavou a letěli pryč.

Zůstal sám. Havrani se pro něj nevrátili. Bylo mu úzko. Cítil bezmoc. Vztek. Lítost. A bolest. Velkou bolest, protože nestihl spoustu věcí. Věděl, že umře. Umře, aniž by svému manželovi řekl, jak moc ho miluje. Ano, miluje. Jak se najednou zdály být věci jasné. Jak to, že to neviděl dřív? Jak to, že to nevěděl dřív?

Bylo mu chladno. Schoulil se na zemi poblíž jedné z těch siločar, jak si je pojmenoval ty červeně planoucí linie. Bylo by tak snadné zavřít oči a usnout, odpočinout si, jen na chvíli, docela malou chvíli...

Měl bych se sebrat, pomyslel si. Donutil se vstát, trochu se rozhýbal, aby mu bylo tepleji a přemýšlel, kterým se dá směrem. Když zjistil, že je to všemi směry úplně stejné, vybral si tu siločáru, u které seděl, a vydal se podle ní. Čas od času se kolem sebe rozhlédl. Neviděl nic než stíny.

Šel pořád dál a dál. Stíny byly všude kolem. Až najednou se zarazil a zůstal stát. Něco bylo jinak.

Otáčel se dokola a pozorně si prohlížel stíny před sebou. Byly jiné. Ne tak tmavé a děsivé. Spíš takové šedé, jako kouř, ale ne průsvitné, byly prostě jiné. Vztáhl na jeden ze stínů ruku a překvapeně ucukl. Ten stín spal, ale žil, byl v pořádku. To nechápal. Rozhlédl se ještě jednou kolem. A zpozoroval, že stále více a více stínů bledne. Jeho mozek začal pracovat na plné obrátky.

Tohle musí něco znamenat, říkal si. Každopádně něco dobrého. Rozhlížel se a hledal havrany. Neviděl je. Opustili ho.

„Severusi!“ volal ztraceně a bezmocně, „Severusi, pomoz mi!“

* * * * *

„Tak prostě zůstaň na svém místě, Blacku.“ A tentokrát to nebyl povel pro psa, a ani to nevyznělo hrubě nebo jízlivě.

„Rád, Severusi, rád,“ vyzkoušel si na rtech i Sirius křestní jméno svého bývalého nepřítele, když mu po onom takřka nezmijozelsky upřímném vyznání došlo, co skutečně chce udělat, co by bylo správné udělat, pro Harryho i pro ně samé. Natáhl pravici, v níž svíral svou hůlku, přes postel směrem k Severusovi. „Smír?“

Teď byl, se vším tím divením a překvapením, na řadě Severus. Udiveně povytáhl obočí a s očima dokořán zíral na hůlku před sebou.

„Smír,“ zopakoval, když se svou hůlkou dotkl té druhé, dívajíc se při tom do modrých očí Siriuse Blacka. Z obou hůlek vyšlehly malé zlaté plamínky, které vypadaly jako stuhy, propletly se a zmizely v opačné hůlce, než ze které vyšly.

Tím byla zpečetěna dohoda – Black a Snape-Potter budou od teď až navěky spřízněné rodiny, i když mezi nimi fakticky nedošlo k pokrevnímu svazku.

* * * * *

Sotva Harry slyšel vykřiknout poslední hlásku, jeho srdcem proběhla vlna tepla – měl pocit blízkosti. Trochu jej to zabolelo. Byla to taková příjemná bolest. Jako když se vám stane něco krásného, sice se usmíváte, ale zároveň máte slzy v očích.

„Aaach...“ Na víc se nezmohl. Jeho hlas letěl prostorem před ním, podoben stuze oživlého vánku, a ukázal mu směr.

Šel za ním, nevěděl, jestli je to tak správně, ale bylo to vlastně jedno, stejně byl ztracený v pustině bez hranic, plné ohnivých čar a šedých stínů.

Ušel sotva pár kroků, když z dálky uslyšel hlas a ten volal jeho jméno: „Harry!“

Zrychlil svůj krok v běh a utíkal jako o život. Ale pak ten hlas utichl. Taky ho opustil. Harry posmutněl. Pomalu ztrácel naději, ale šel dál.

Už šel strašně dlouho, nohy ho bolely a pálily a přitom si byl jasně vědom toho, že se pohybuje jenom jeho vědomí. Ale bolelo to.

Skoro padal únavou, když pocítil nával energie a hlas. Hluboký, uklidňující hlas: „Harry, kde jsi?“ Poznal ho.

„Tady jsem, Severusi, tady!“ křičel ze všech sil.

„Vrať se zpět, prosím!“ ozval se znovu Severusův hlas.

„Už jsem unavený, Severusi, hrozně moc unavený.“

„Kdybych tak věděl, jak ti pomoci, Harry,“ ozvalo se mnohem, mnohem blíž.

„Jen na mně mluv, Severusi, jen mluv!“ odpovídal Harry za běhu.

„Nevím, jestli mě tam, kde jsi, slyšíš, ale...“

„Slyším tě!“

„Chybíš nám tady.“

„Taky mi chybíte, jsem tu tak dlouho sám!“ skoro brečel Harry.

„Mně tady chybíš.“

Harrymu došla slova a v srdci se mu rozhořela naděje. Byl dojatý.

„Budu muset ještě na chvíli odejít, ale nebudeš tu sám, bude tady Sirius a Remus. Já se k tobě vrátím.“

„Ne, neodcházej, já tě slyším!“ volal zoufale Harry, „neopouštěj mně, prosím! Nevím, jestli vydržím, jestli to zvládnu! Potřebuju tě slyšet!“

Ale bylo ticho.

„Nechci tady být tak sám, Severusi, mám tě rád...“ Žádná odpověď.

„Mám tě rád! Slyšíš! Miluju tě!“ vzlykl Harry, polkl slzy deroucí se mu do očí a z posledních sil kráčel dál za ozvěnou svého hlasu. A hledal cestu ven. Měl pocit, že je blízko, ale východ mu zůstával ukrytý.

* * * * *

Brumbál překvapil Severuse uprostřed jídla.

„Nenech se vyrušovat, chlapče,“ řekl s jemným úsměvem na tváři Brumbál a posadil se k Harrymu na postel.

Vzal jeho ruku do svých dlaní a jemně ji stiskl. Podíval se na jeho tvář a hluboce si povzdechl: „Ach, Harry, chlapče zlatý, ať už jsi kde jsi, máme tě všichni moc rádi, myslíme na tebe a chybíš nám. Jsme ti vděční za tolik věcí!“

„Nemyslím si, že tě slyší, Albusi,“ řekl Severus mezi sousty.

„To nemůžeme vědět jistě, Severusi,“ pokrčil rameny ředitel, „A mimochodem – dobrou chuť! Jsem rád, že si dostal rozum.“

„Black... ehm, chci říci Sirius, mi nechal poslat oběd po Dobbym,“ odvětil Severus tak, aby bylo jasné, že kdyby to záleželo jen na něm, o tak triviální věc, jakou je jídlo, by se nestaral.

„Něco se mezi vámi stalo?“ ptal se zvědavě Brumbál.

Severus nebyl naivní, věděl, že jím teď ten stařec manipuluje ve snaze dostat z něj podrobnosti, pochyboval, že by mu taková událost, zvláště, když se stala přímo na půdě Bradavic, unikla, přesto mu odpověděl: „Nechali jsme minulost spát, Albusi. Je to lepší pro nás, ale hlavně pro Harryho. Oba, ač možná každý jiným způsobem, pro něj chceme to nejlepší.“ Dojedl a otřel si ústa i ruce přiloženým ubrouskem.

„Ale jistě, o tom ani v nejmenším nepochybuji,“ pokýval spokojeně hlavou Brumbál.

„Kde jsou Malfoyovi?“ vyzvídal Snape.

„Pod dohledem, v mých komnatách.“

„Pod dohledem?“ přemítal nahlas černovlasý muž.

„Ó ano, nasadil jsem na ně jednoho ze skřítků. Jejich pohyb po hradě není vítaný, přes to všechno, co proběhlo mezi Luciusem a Harrym na ministerstvu.“

„Dobře, jsou tedy mimo,“ mumlal si pro sebe Snape a hlasitěji pak pokračoval: „Chtěl jsem s tebou mluvit, Albusi. Myslím, že je to důležité.“ Hovořil vážně a věnoval Albusovi jeden za svých ´pohledů´.

„Má to něco společného s jistým svobodným domácím skřítkem?“ zeptal se stejně vážně Brumbál.

Snape v duchu zasténal. Ten chlap ví snad úplně všechno! „Ano,“ odvětil věcně, „když mi Dobby přinesl oběd, říkal něco ve smyslu, že se Harry už nevrátí a že on si to nepřeje. A že je Harry sám. Víc nevím, zmizel rychleji, než jsem se ho stačil zeptat.“

„Přišel za mnou,“ konstatoval Brumbál. „Měl jsem s ním velice zajímavý a plodný rozhovor.“ Snape se na něj dlouze zahleděl. „Kdybych to měl nějak shrnout, závěrem by bylo, že ti Harry daroval své srdce.“

Snapeovy oči se rozšířily nehraným překvapením. „Harry mi daroval srdce?“ opakoval otupěle.

„Dobby tvrdil, že ano.“

„Albusi, myslíš si, že jsem takový ignorant, že bych si nevšiml, kdyby mi ten mladý muž vyznával lásku?“ rozohnil se Snape tak, že mu málem stoupala pára z uší.

„Ale Dobby to tvrdil, říkal, že TY si nevíš rady a že Harry je PROTO ztracený!“ opáčil mu stařec.

„Tak se musel zmýlit!“ zařval Severus a vypadal jako raněné zvíře. Až ho Brumbálovi bylo líto. Natáhl svou paži s poklepal ho po rameni v uklidňujícím gestu. Snape jeho ruku setřásl: „Já Harryho srdce nemám! Jediné, co mi kdy dal, je Salazarova kniha a-“ sáhl pod svou košili, „tenhle kámen srdce!“

Oba muži ztuhli v jediném okamžiku náhlého poznání, a zírali strnule na Harryho kámen srdce, který ležel v Severusově dlani. Dívali se na Harryho srdce.
Přehled komentářů

kino
(onik, 3. 12. 2009 14:47)
Je faj, že ses rozhodla pokračovat s příběhem, děkuji



....
(forbidden-snowflake, 15. 3. 2009 22:25)
Ach jo... rozbrečela jsi mě :( Moc děkuju za to pokračování :) :*



Máš můj obdiv,
(Mariana, 8. 3. 2009 11:41)
Soraki. Tohle bylo... dojemné. Tolik emocí. Moc se mi líbí, jak zvládáš především Severuse. V této kapitole mi ho bylo zase tak líto... I když bych vlastně měla litovat spíš Harryho, ale vidíš, jáká já jsem... :-) Snad nezapomněli na ten jeho "problém"... A koukám, že kapitoly vážně ukončuješ bezcitně. EHM. Ještě že je tu další, jinak nevím nevím... :-)



Veru,
(Lucy, 31. 12. 2008 20:32)
to ako spolu hovorili a nepočuli sa... veľmi silné, keď som sama písala podobnú scénu, však ty vieš v čom, skoro som plakala a teraz mi tiež bolo úzko. Proste skvelé a čo to počujem, že chceš skončit po tom rande? Dúfam, že vzhladom k množstvu kapitol, čo mám ešte pred sebou si si to rozmyslela.
PS: mala som s tým kamenom pravdu, jupííííííí



díky
(Jimmi, 30. 11. 2008 15:31)
Ďalšia skvelá kapitola. Díky.



jupí
(Beruška, 13. 10. 2008 13:41)
jéé, oc se mi to líbí, už aby mu řekl co a jak a byl vzhůru, trošku se divím, že je Harry slyší, teda Sevíka, ale co láska je láska, že? a co pátá kapitolka kdy bude?



Líbí
(Mak, 12. 10. 2008 20:38)
Tyjo, jsem mezi těmi, kterým je kapitola věnovaná, jupí!!! jsem poctěna, vážně!
A tvé pokračování je opravdu užasné, nemůžu se dočkat, až budou konečně spolu, ach jak já miluju tenhle pár... Sevík je prostě dokonalý:)



Děkuji
(Kys, 12. 10. 2008 19:55)
Děkuji, po dnešním náročném dni je to elixír života.



Pěkné
(K.M., 12. 10. 2008 9:20)
Soraki, tvoje pokračování Kamene manželství je opravdu skvělé. Prosím rozmysli si ještě to ukončení. Jsem také pro to, abys pokračovala i po "randeti". Prosím prosím, smutně koukám.



Souhlasím:)
(Norsi, 11. 10. 2008 23:30)
Na to jsem se tě,Soraki,taky chtěla zeptat:) Nechceš to ještě promyslet? Píšeš opravdu krásně,čím dál líp a máš skvělou fantasii.Ten příběh by jsi mohla dotáhnout ještě daleko *smutně poulí očička* :D



Velkoúžasnolepé
(Hatifnatif, 11. 10. 2008 21:20)
....tak přesně takové je tohle tvoje pokračování. Mám z něj strašnou radost a zároveń je mi z něho i smutno, když vím, že ho chceš dovést jenom do rande a pak i ty skončíš. Nezvážila bys prosím ještě jednou toto své rozhodnutí? Mám totiž dojem, že jsi s každou kapitolou lepší a lepší a taky mám dojem, jako by to psala Josephine :-D
Díky



Tak já se polepším... :-))
(Sargo, 11. 10. 2008 20:42)
Když tak čtu ty komentáře, je mi jasné, že beta se nesmí flákat. :-D



Krásná
(Aja, 11. 10. 2008 20:13)
kapitola, čím dál tím lépe :-) Soraki, ty máš talent. Díky moc, že jsi se toho ujala.



LOL...
(Saskya, 11. 10. 2008 19:26)
Na konci som vyvaľovala oči - musím priznať, že môjmu zaostalému mozgu to všetko doplo až pri konci tejto skvelej kapitoly. Normálne až mi nejde do hlavy, že mi nedoplo, že ten kameň je vlastne kameň SRDCA - to bude tým, že v tej hlave nič nemám, ale to je šuma-fuk.... i keď, to už vlastne ani tak nie je jediné srdce, čo komu Harry daroval, čoš... ? :) Vlastne, celému svetu, i keď... nikomu ,možno´viac... xDD
Každopádne musím súhlasiť s Norsi, taktiež som mala pocit, akoby to písala Josephine - teda, ako by šlo o preklad, ktorý pôvodne ona napísala, keďže píše anglicky xD...
Píšeš naozaj veľmi krásne... berie mi to dych... kapitolu, aj tie pred ňou som zhltla na jeden hlt a čítam si ich stále dookola... len mi je ľúto - v čom nie som sama, ako podvrdzujú komentáre predo mnou... - je mi ľúto, že sa Severus a Harry takto... "míňali" , respektíve sa nepočuli... teda Severus Harryho... už sa teším na to sľubované rande... :)))




Soraki!!
(Norsi, 11. 10. 2008 19:01)
To...to...to bylo...bože! Musim se ti přiznat,že teď jsem si připadala stejně,jako kdyby to psala Josephine.Nádhera.Myslim to vážně.Chudák Harry...mě to úplně dojalo.Ale Severus si poradí:)Strašně se těším na další kapitolku. Tahle byla tak krásná! Děkujeme,moc!



Nádhera!
(Sisa, 11. 10. 2008 17:09)
Teda to bolo úžasné..chudinka Harry jak tam na Seviho volal a on ho nepočulT.T..a ta posledná veta,že Dívali se na Harryho srdce...tak tá ma dostala úplne..je to skvelé Soraki,len tak ďalej!
P.S:Díky za venovanie..popravde komentáre obvykle nedávam,ale tu proste MUSÍM!!:D
P.S2:dúfam,že ďalšia kapitola bude skoro^^



úžasný!!!!!!!!!!!!!!
(ivik.bublik, 11. 10. 2008 16:43)
ooo můj bože přesně tohle jsem potřebovala!!! nádhera, chudák harrx bylo to tak smutné, když ho sevi neslyšel.. skvěle napsáno opravdu!!!!



senza
(Berninka, 11. 10. 2008 16:16)
nádhera. bylo mi Harryho tak líto, když volal na Severuse a on ho neslyšel
10.11.2010 11:41:09
soraki
Veškeré postavy a místa (s výjimkou mých) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva. Obrázky jsou stažené z internetu a kromě několika mnou vytvořených na ně žádná práva nemám. Stránky v žádném případě nebyly vytvořeny za účelem zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one