avatar.png
Na těchto stránkách se podílí několik osob - já, soraki, jako autor většiny příspěvků; Zrzka, jako představitelka SAAK a pak nadin, bez její podpory by tyto stránky nikdy nevznikly.

Tvoření těchto stránek by se neobešlo bez problémů nebýt jedné úžasné osůbky. Děkuji ti, NADIN!!!

6. kapitola Rozhodující chvíle

6. Rozhodující chvíle

Remus se chodbou málem rozběhl a v zádech přitom cítil upřený pohled, který ho provázel, dokud se mu nepodařilo zmizet za prvním rohem. Jeho úplně nový hábit, který mu koupil Sirius, za ním vlál jako prapor. Zpomalil až u dveří Harryho soukromého pokoje, rozrazil dveře a zůstal stát jako opařený.

V pokoji byl víc než tucet skřítků a snad všichni hradní duchové. Skřítci tančili v kruhu kolem postele a drželi se za ruce. A duchové – zpívali? Dvakrát nebo třikrát rychle zamrkal, ale nepomohlo to. To, co viděl, nebyly jeho představy, ale skutečnost.

A jak tak pozoroval neobvyklou scénu před sebou, zjistil, že všemu velí Dobby. Stál na křesle a rukama „řídil“ zpěv i tanec.

„Dobby!“ zvolal, když se trochu vzpamatoval z prvotního šoku, „Co to má, ksakru, znamenat?“ a rukou mávl v oblouku, zahrnujíc tak celý pokoj. Všichni, pokud se to i o duších dá říct, ztuhli.

„Pane, Dobby nedělat nic zlé, Dobby myslet, pán Harry je tak sám, Dobby chtít potěšit pana Harryho, pane,“ vysvětloval překotně skřítek a široce otevřené oči se mu pomalu zalévaly slzami. „Pane, pane, nezlobit na ostatní, pane, to vymyslet Dobby pane, Dobby by nikdy neublížil panu Harrymu, to ne, pane. Nikdy,“ ujišťoval a nervózně si kroutil uši.

„Dobby, Harry potřebuje klid,“ snažil se Remus klidným hlasem zmírnit skřítkův pocit viny. „Bylo to od tebe moc milé, ale potřebuje klid.“

„Ó, pane, děkuji, pane, Dobby a přátelé půjdou, děkujeme pane,“ klaněl se až k zemi. „Pan Severus musí pana Harryho vzbudit, pane. Pan Harry potřebuje svého manžela,“ stačil ještě říct, než se rozplynul ve vzduchu.

Remus nevěřícně kroutil hlavou. Ten skřítek je neuvěřitelný, až tohle budu všem vyprávět... No, Severusovi asi raději ne.

Procházel se po místnosti sem a tam, aby si protáhl nohy, a čekal na Siriuse, který šel do knihovny pro nějakou knihu, aby mohli Harrymu předčítat.

Občas pohledem zkontroloval chlapce ležícího bezvládně na lůžku a pokaždé si u toho povzdechl. Přemýšlel, kolik toho ještě bude muset ten nevinný chlapec prožít, aby měl klid a mohl normálně žít. Za pár neděl mu mělo být sedmnáct, měl by být veselý a jeho jedinou starostí měla být škola. A famfrpál. A děvčata. Chlapci, opravil se, rozhodně chlapci. Měl mít možnost rozhodovat se o své budoucnosti, radit se se svými rodiči. A nic z toho mu nebylo dopřáno. Rodinu, která ho milovala, ztratil dříve, než chtěl a rodina, která ho vychovala, byla zase příšernější, než je obvyklé. A přece, přes všechna ta příkoří, která na něm byla spáchána, vyrostl v neobvyklého, milého a spravedlivého muže. Ano, už dávno nebyl dítětem. Byl to dospělý mladý muž.

Ze zamyšlení ho vyrušil Siriusův příchod. Remus se usmál. Jeho přítel se dovnitř vhrnul jako velká voda, měl v sobě nespoutanost a výbušnost... a stejně tak uměl být nepředstavitelně něžný a romantický.

„Donesl jsem tu knihu, Remusi!“ zvolal vesele a mával ve vzduchu malou útlou knížečkou. „Našel jsem ji.“ Dodal spokojeně a svalil se do křesla s úsměvem od ucha k uchu.

Remuse přepadaly hříšné myšlenky. Sirius vypadal neodolatelně, musel potlačit nutkání popadnout svého milence do náruče a ukrást si jeden dva vášnivé polibky.

Sirius mimoděk pohodil hlavou a vlasy se mu kolem ní rozevlály, rozepnul si dva knoflíky na své temně rudé košili a rozhalil se. Remus v duchu zaúpěl – to dělá schválně? – vší silou se přinutil odvrátit pohled od toho kousku obnažené hrudi a od těch několika vylézajících chloupků, které s ním dělaly divy, odkašlal si a zeptal se: „Ehm, a co že je to za knihu?“

„Tohle je sbírka pohádek bratří Grimmů.“

„Pohádky?“ podivil se Remus.

„No, nejsou to ty mudlovské říkanky, jsou to verze pro kouzelníky,“ vysvětloval Sirius. „Četl jsem je jako malé dítě...“

„Harry není malý kluk,“ odporoval Remus.

„To ne, ale sám si to viděl – nikdy mu nikdo žádný příběh nevyprávěl. A jsem jeho kmotr, měl jsem mít tu možnost. Musím to napravit. Měl by je znát.“ Siriusovy oči byly plné náhlé bolesti. Svěsil hlavu a pokračoval v sebeobviňování: „Kdybych tenkrát šel za Brumbálem a ne za... mohl být se mnou, mohl mít hezké dětství... a místo toho...“

Remus si klekl před jeho křeslo a objal ho kolem ramen: „Není to tvoje vina,“ šeptal mu do vlasů, „nesmíš si to vyčítat, už je to pryč.“ Siriusova hlava klesla na jeho rameno a on hladil svého druha po vlasech. „Není to tvoje vina,“ opakoval znovu.

Sirius si přejel rukama po tváři a i když se jeho oči podezřele leskly, usmál se: „Děkuji ti, Remusi. Mám tě rád.“ A s těmi slovy mu vrátil vřelé objetí.

„Tak kterou jako první?“ ptal se Harryho jeho kmotr. „Líbila by se ti třeba ta o Sněhurce? Nebo raději o Malé mořské víle?“

Než se stačili dohodnout, přišla madam Pomfreyová a oba vykázala z pokoje, protože se musela postarat o pacienta. Sirius si pro sebe mumlal něco o praštěných ženských a odmítal se hnout z místa, dokud jej Remus za rukáv nevytáhl na chodbu.

„Co si ta ženská o sobě vlastně myslí?“ nedal si pokoj.

„Dělá jen svou práci, Siriusi, překáželi bychom.“

„Nevím, jak to děláš, Remusi, že jsi tak klidný. Já... ztrácím naději, je to už kolik dní a on se ani nepohnul, pořád spí!“ Ve tváři se mu objevil stín beznaděje.

„Siriusi, on to zvládne!“ řekl klidně Remus, chytil ho za ramena a zatřásl s ním. „Slyšíš? Zvládne to, musí! Já mu věřím a taky věřím, že Albus nebo Severus něco vymyslí. Takhle to skončit nemůže. Věř mi. Věř Harrymu.“

Dveře pokoje se otevřely a v nich stála, bledá jako stěna, bradavická ošetřovatelka.

„Vy dva!“ křikla na ně. „Okamžitě sežeňte a přiveďte Brumbála a Severuse!“

„Ihned!“ přikázala, když na ni zůstali překvapeně zírat. Potom se už oba rozběhli chodbami hradu k ředitelně.

* * * * *

Poppy musela vyhodit ty dva nebelvíry z pokoje. Potřebovala provést pár vyšetření, které jí poradil kolega lékouzelník z Indie, který byl na výměnném pobytu v Londýně u sv. Munga. Samozřejmě, že mu neřekla jméno pacienta, šlo spíš o hypotetický rozhovor. Výsledky byly znepokojující a proto dala zavolat ředitele a Severuse Snapea. Vrátila se zpět a znovu provedla všechna vyšetření, aby si byla jistá, a dokonce přidala ještě nějaká svá vlastní. Výsledky nebyly dobré. Vůbec nebyly dobré. Začínala si dělat veliké starosti.

Čtveřice mužů dorazila tak rychle, že měla podezření, že se jim nějak podařilo přemístění uvnitř hradu.

Severus, dosud pobledlý po Brumbálově zaklínadle, nečekal, klesl na kolena vedle Harryho postele a vzal ho za ruku.

„Poppy?“ obrátil se na ošetřovatelku, užaslou nad Snapeovým chováním, ředitel, zatímco Sirius s Remusem stáli v nohách u lůžka.

„Albusi, vůbec se mi to nelíbí. Je chladný, nereaguje na vnější podněty, všechny sledované hodnoty mu opět poklesly. Mám podezření, že se jeho vědomí vzdaluje stále víc. Trvá to nepřiměřeně dlouho. Mám obavy, vážné obavy, aby to neskončilo - “

„Ne!“ ozval se od postele Snape. „On to zvládne!“ protestoval hlasitě. „Já mu věřím!“ vykřikl a poctil všechny přítomné ´pohledem´, který měl vyhrazený jen pro studenty, speciálně z nebelvíru, kteří právě roztavili kotlík. „Jděte pryč...“ dodal tišeji a vrátil se pohledem k bledému chlapci na posteli.

Poppy se zatvářila velice uraženě, Sirius s Remusem nebyli schopni slova, jen Brumbál nebyl překvapený a díval se na něj s porozuměním. Otevřel dveře a pokynul jim, aby odešli. Poppy chtěla něco namítnout, ale ředitel jen zamítavě pokroutil hlavou, vzal ji za loket a vedl ven. „Nechme je chvilku,“ řekl prostě, když zavřel dveře a kráčel pryč, nechajíc za sebou tři zmatené lidi. Poppy se ještě více nafoukla a odkvačila na ošetřovnu, mumlajíce si pod fousy, že ona tam vlastně ani nemusí být. Lupin a Black se na sebe podívali, synchronně pokrčili rameny a ruku v ruce zamířili do svých společných pokojů.

* * * * *

Lucius Malfoy se pomalu probouzel ze spánku. Hlava mu třeštila, jako by měl za sebou nevydařené setkání smrtijedů, nebo, chcete-li, velmi vydařený večírek, kde tekla ohnivá whisky proudem. Pomalu a opatrně si sedl a hlavu si držel oběma rukama, aby se mu nerozskočila. Oči byl schopen otevřít jen na úzkou štěrbinku a zaostřit tak na místnost, kde se nacházel, bylo prakticky nemožné. Točila se. Zaúpěl a znovu si lehl. Bolest hlavy začínala být neúnosná, když jedno jeho otevřené oko spočinulo na malé lahvičce s bleděmodrým obsahem. Ten lektvar poznával, byl to Bolest Odstraňující Dryák, důvěrně nazývaný bod, nebo bodík, jako že bodne, že se hodí. Zavřel oči, soustředil se, pak je pomalu nepatrně otevřel, zaostřil na lahvičku, natáhl se k ní, pevně sevřel svými prsty a rychle zavřel oči. Poslepu odzátkoval flakónek a celý obsah si nalil do krku. Cítil, jak mu hořká tekutina klouže krkem do žaludku. Za chvíli se mu po těle začalo rozlévat teplo a on s úlevou mohl otevřít oči a bez obav se posadit.

Ještě pořád byl v pracovně, kde prováděli odstranění znamení. Znamení! Málem na něj zapomněl. Zvedl svou levici a překvapeně na ni hleděl.

* * * * *

Brumbál zamyšleně kráčel zpět do své pracovny. Připadal si bezradný. Pořád nemohl přestat myslet na to, co mu řekl Dobby. A taky na to, jak se choval Harryho kámen srdce. Věděl, že řešení je na dosah ruky, že ho mají přímo před nosem, ale...

Nevěděl jak, ale ocitl se přede dveřmi do kuchyně a zůstal překvapeně stát. Sem přece nešel, určitě mířil na opačnou stranu hradu. Nevěřícně zakroutil hlavou, polechtal hrušku na obraze, a když ho s veselým hihňáním pustila dál, vešel. Nu což, dá si alespoň kakao, řekl si v duchu - a popovídá si s Dobbym. Usmál se.

* * * * *

Poppy naštvaně vrazila na ošetřovnu, až se sebou Anna Grangerová leknutím trhla. „Poppy, co se vám stalo?“ zajímala se, protože jediný pohled na bradavickou ošetřovatelku jí prozradil, že je velmi rozčílená.

„Víte, Anno, já tady taky vůbec nemusím být,“ řekla roztřeseným hlasem, uhladila si, celkem zbytečně, ošetřovatelský hábit a pokračovala: „Já můžu klidně odejít, nic mne tu nedrží a pokud se mnou tady chtějí zacházet takovým neomaleným způsobem...“

„Ale Poppy,“ řekla konejšivě paní Grangerová a objala ji kolem ramen, „jistě nebude tak zle. Posaďte se a pěkně v klidu mi povězte, co vás tak rozzlobilo.“ A usadila ji na jednu ze židlí v Poppině kanceláři. Sama si sedla vedle ní a úsměvem ji vybízela k vyprávění. Když Poppy skončila, byla viditelně klidnější.

„Poppy, všichni jsme tak trochu ve stresu, profesor Snape to nemyslel špatně, tím jsem si jistá. Není tak zlý, jak vypadá. Bude to dobré, uvidíte. Představte si sebe v jeho situaci.“

Madam Pomfreyová si povzdechla: „Však já to vím, máte pravdu. Máme toho všichni až po krk.“ S úsměvem se zvedla ze židle. „No, tak pojďme. A... děkuji vám, Anno.“

„Za málo,“ odvětila Anna a obě vyrazily mezi pacienty s úsměvem na líčku.

* * * * *

Sirius s Remusem mlčky procházeli hradem k pokojům, které jim Brumbál již před mnoha měsíci přidělil. Oba byli tak ponoření ve svých vlastních myšlenkách, že si ani nevšimli Hermiony, která k nim běžela z té části hradu, která teď sloužila jako provizorní ošetřovna. Kdyby jim nezastoupila cestu, prošli by kolem bez povšimnutí.

Polekaně se zastavili a Sirius se dokonce chytil za srdce: „Hermiono, málem jsem dostal infarkt!“ řekl a prudce vydechl.

„Omlouvám se,“ řekla usmívající se Hermiona, pohled stále zaměřený na jejich propletené ruce. „Tímhle,“ a hlavou nepatrně pokynula k jejich spojeným rukám, „zlomíte polovinu srdcí v Bradavicích.“

Remus znachověl a pokusil se vymanit ze Siriusova sevření, ale neuspěl. Proto jen sklopil zrak k zemi a odvrátil se stranou.

„Myslíš?“ zeptal se spíš zvědavě, než dychtivě, Sirius.

„Na to vemte jed,“ zazněla veselá Hermionina odpověď.

„No, mám tedy štěstí, že jsem to já, kdo má za partnera takového fešáka,“ pronesl napůl z žertu a napůl vážně, „Jsem si jist, že některé fúrie by za něj daly cokoli.“ A narážka v jeho hlase byla nezaměnitelná.

Remusova tvář dosáhla odstínu té nejsytější červeně, ale zároveň se v ní zračilo překvapení. Sirius na něj žárlí!?

„A cos to vlastně chtěla, Hermiono?“ pokračoval Sirius, nevšímajíc si Remusových rozpaků, ač si jich byl dobře vědom.

„Ah, ano, no, já jsem se chtěla zeptat na - “ Harryho dodala neslyšně.

„Beze změn,“ konstatoval Harryho kmotr.

„Chtěli jsme tam s Ronem zajít, za chvilku by tu měl být...“

„To bych si, být na vašem místě, teď zrovna rozmyslel,“ doporučoval Black, „je u něj Severus, a abych to řekl slušně – nepřeje si být rušen.“ Zaznělo to rozmrzele.

„No, ale, my jsme...“ nechtěla se dát.

„Hermiono, je-li ti život milý, nechoďte tam!“ řekl Black tak vážně, že nebylo nejmenších pochyb o tom, že to myslí přesně tak, jak říká.

„Dobře,“ řekla smířlivě a zvedla ruce v obranném gestu, „jdu to říct ostatním.“ Otočila se na podpatku a odcupitala tam, odkud přišla.

„A co my?“ zeptal se Sirius a aniž by čekal na odpověď pokračoval: „Co bys řekl na malou procházku?“

„Proč ne, trochu čerstvého vzduchu nám přijde vhod,“ souhlasil Remus a společně vykročili z hradu ven.

Přehled komentářů

ó merline!

(sevy, 5. 8. 2009 14:46)

jaké štěstí, že to čtu až teď, kdy vím, že na mě čeká rozuzlení!
snažím se představit si skřítky a duchy pod dirigentskou taktovkou dobbyho a válím se smíchy... :o)))

Soraki,

(Mariana, 8. 3. 2009 12:18)

kde prosím tě pořád bereš ty skvělé nápady? Tvoje fantazie je neskutečná! Nápad se skřítky a duchy - skvostný. A vítané pobavení, uvolnění... Snad to Severus zvládne a Harryho probudí... Doufám v to, přeci jen... poslední kapitola z pokračování... Jsem velice zvědavá, jak to provede... No jo, je to napínačka. :-)

Dík

(Jimmi, 30. 11. 2008 15:48)

Díky, a nemôžem si pomôcť - špeciálne, že si nevynechala LM.

:-D

(Mak, 16. 10. 2008 9:59)

Teda, u téhle kapitoly jsem padala smíchem. Hermiono, je-li to život milý, nechoď tam:-D jeva, a to jsem si k ntu jen odskočila a "náhodou" jukla sem:) Děkuji Soraki, tahle kapitolka se mi líbí!!!! Ale už aby tam bylo víc Severuse a Harryhom nemůžu se dočkat:-D Jen tak dál, jsi vážně dobrá!!! Já bych něco takového nezvládla:(

A omluva :-)

(A-SISI, 15. 10. 2008 20:52)

A omluva za překlepy v prvním komnetáři... :-):-(Polepším se...

Přidávám se...

(A-SISI, 15. 10. 2008 20:50)

Tak jsem byla poučena o dobrém úmyslu,který spočívá v psaní komnetářů :-)Já přišla na KM včera.. :-) tudíž jsem opravdu starý dobrý čtenář. Trošku mě vyděsilo, když jsem se prohrabala kupou komentářů a přečetla si, že kvůli takové nechutné nemoci jako je rakovina autorka nemůže přidávat. A že už hezky dlouho nic nepřidala a asi ještě dlouho nic nepřidá. Tak jsem se proklela, proč zrovna já si musím vždycky vybrat NEDOKONČENÉ dílo?!(To máte to samé s RJŽJ-tam překlad jde pomalu, ale aspon je to dopsané...). Říkala jsem si, jestli to mám vůbec celé číst, když konec je v nedohlednu. Jenomže kmému velkému štěstí na mě s té kupy komentů vykoukla i zpráva, že naše zlatá Soraki píše pokráčko. Tak jsem se do toho nakonec pustila. Nelituju. Ještě nemám Kámne dočtený z původní verze, stejně jsem sem už nakoukla a musela se na ty nové kapči podívat. Prakticky jsem přímo od kapitoly originálu přejela sem-ta pauza trvala asi minutu, a jak to čtení plynule navazovalo(pochopitleně mi chybí kus děje-zatím),přišlo mi to ,jakoby to psala autorka originálu sama. Vážně, Soraki, já v tom necítím -alespon ve stylu psaní- žádný příliš podstatný rozdíl.Snad jen že kapči byly trochu delší. :-)
Taky jsem četla komenty tady-a souhlasím, že bys nás mohla pomalu dovést do konce- i v originále máme dle tvého názoru přece téměř končit ne? Asi nejsem jediná, kdo by si přál, aby se ten vztah našich manželů mohl trošku posunout-chápeš vid? :-)
Takže já děkuju za skvělé dílo-jak oroginálu tak tobě Soraki, a prosím-pokračuj!
Už končím, nebo tenhle komnezář kvůli décle nikdo nedočte.... :-)

No tyyyjo

(Sisa, 15. 10. 2008 20:37)

Sorakiii ja umieram zvedavosťou čo ďalej.Som z toho úplne veedľa,že aké to je skvelé??Normálne,že po komentoch k predchádzajúcim mi teď surovo došli slová!samozrejme z tých minulých stále všeeetko platí len sa už nechcem opakovať^^aaa teším sa na ďalší dieel
P.S.:Díky za venovanie moc si to vážim^^

:o)

(Lusja, 15. 10. 2008 19:25)

Děkuji za věnování, kapitola nádherná a teď se budu těšit na další Tvé užasné dílko.

Mooooc....

(Saskya, 15. 10. 2008 16:13)

...kráásne :P .
Tí škriatkovia boli milí xD... a hlavne Dobby... teším sa na to rande, musím na to stále myslieť (to by možno vysvetlilo tú 4 z matiky ... jejda... musela som byť riadne mimo :-) ) ... Nozaj krásne :)

Děkuji =)

(Mystery, 15. 10. 2008 15:17)

Děkuji-nejen za věnování,které mě mile překvapilo,ale také za tuto kapču.Já nevím,jak to vyjádřit,ale cítila jsem z ní mnoho emocí.Snaha Dobbyho byla rozkošná,Poppyin lékařský závěr děsící,Severusův žal zase srdcervoucí a láska Siria a Rema potěšující.Prostě si nám naservírovala hotový citový pudink,který mi moc chutnal(a to pudinky nejím=D ).Po tomhle se ale budu určo olizovat,až do příště...

.............

(Berninka, 15. 10. 2008 14:26)

Já prostě nemám slov, jak dlouho chceš ještě Harryho a ostatní týrat? Jinak úžasná kapitolka jako vždycky

kavárna

(Beruška, 15. 10. 2008 13:10)

tak v kavárně už si zvykli, že se směju nebo naopak děsím :-)

NIKI: Josephine to nezapíchla, má osobní problémy v rodině mají zjištěnou rakovinu, navím v jaké fázi či u koho, ale je dost možné, že třeba u ní. Před půl rokem se rakovina objevila u mojí 19leté kamarádky a můžu ti říct, že se změnil celý život - chemoterapie není příjemná ani pro členy rodiny, která daného člověka podporuje vidět jí jak celý den zvrací po tom co se vrátí z nemocnice není psychicky příjemné pro nikoho, nedej bože aby se s tím nedalo už nic dělat :-/.

Soraki: ty mučitelko, na jednu stranu chci aby se už Harry probudil a bylo slibované rande, jenže s tím také příjde blížící se konec a to mne děsí. Jsi skvělá, věř si, že píšeš moc hezky, naskočila jsi do rozjetého vlaku a já bych to nezvládla, musíš brát nazřetel věci, které byly už řečeny nebo naznačeny, to že si to trošku upravuješ je samozřejmé, ale já tam moc změny nevidím :-). Jen tak dál. děkuju za věnování :-*

Soraki ty nás napínáš

(Aja, 15. 10. 2008 10:35)

víc než Josephine. Opět moc pěkná kapitolka. Pobavila mě scéna se skřítkama a duchama.
Těším se moc na pokračování.

HOLKY

(soraki, 15. 10. 2008 10:09)

nechte Harryho odpočívat v pokoji :-D

jako vždy super

(ivik.bublik, 15. 10. 2008 8:31)

ale možná by se spíš hodilo, je to lepší a lepší!!!!!!! kdy už se chudák Harry probudí?

:-)

(Niki , 15. 10. 2008 8:08)

Jinak už tě mám v oblíbených položkách a doufám, že tyto stránky s touto povídkou neskončí a že časem začneš psát. Takový talent by byla škoda nechat zahálet :-)

Ufff ...

(Niki, 15. 10. 2008 8:05)

jelikož jsem byla přes týden pryč, tak jsem teď doslova "zhltla" všechny kapitoly najednou :-) Vůbec nevím co napsat, naprosto to předčilo všechna má očekávání !!!! Už vůbec netruchlím, že to Josephine Darcy zapíchla, tohle je pokračování, které se mi moc líbí. Ale to ukončování v nejnapínavějším, to mě zničí :-)) Moc ti děkuji, že jsi se "ujala" nelehkého úkolu a přidávám se k ostatním škemralům o další kapitolu :-))

Pěkné

(K.M., 15. 10. 2008 7:31)

Ty nás teda napínáš. Ale jinak standardně skvělé. Díky.

Děkuji

(Kys, 15. 10. 2008 1:08)

Děkuji za věnování i za kapitolu. Nakoukla jsem jen tak pro jistotu, než půjdu spát a ouha, ona tu a skvělá jako vždy.

No teeeda...

(Hatifnatif, 14. 10. 2008 23:41)

....ty nám ale dáváš Soraki, úplně se mi hrůzou ježí chlupy na těle ( a to ouplně všechny a věř, že teď v těhu jich mám snad trojnásobek, co obvykle :-D ). Kdybych nevěděla, že má dojít k tomu rande, tak si snad budu myslet, že necháš Harryho a Severuse trpět až do smrti, která bude brzy...ale to ty neuděláš, že ne?!
JInak je to opravdu krásně, čtivě a dechberoucně napsané, díky moc.

 

10.11.2010 11:50:55
soraki
Veškeré postavy a místa (s výjimkou mých) patří J. K. Rowlingové a já na ně nemám žádná práva. Obrázky jsou stažené z internetu a kromě několika mnou vytvořených na ně žádná práva nemám. Stránky v žádném případě nebyly vytvořeny za účelem zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one